10.pokračování životního příběhu Petry Lukešové

• Články o výživě a tréninku
• před 8 lety

Přinášíme vám další *10.pokračování životního příběhu Petry Lukešové* :


Anorexie je rutina. Jedním slovem je to závislost, jenž mě pohlcuje od konečku prstů na noze až po vlasy. Touha, se toho zbavit je nulová. Člověk je líného typu, a tak, když mu něco vyhovuje, raději spadne do každodenní rutiny a nepřemýšlí už nad tím, že pokud vyjde z tohoto jeho komfortu, bude mu lépe. A tak se to vyvíjí také u mě.
Jsem unavená, když každé ráno mačkám tlačítko budíku na sedmou hodinu ranní. Nevnímám, jestli je zrovna pondělí, pátek anebo víkend. Každý letní, prázdninový den je ten samí. Neexistuje situace, která by mi narušila můj přesně načasovaný režim. Díky rannímu brzkému probuzení mám snídani přesně od 8 hodiny ranní do 8:15, nikdy ne jinak, než půlka hrušky a dva knäckebroty. Nestane se, že by něco z těchto potravin doma kdy chybělo, neboť když se to jednou stalo, svým řevem jsem vzbudila celý barák a spolu s hysterickým záchvatem, který se nesl v linii vzteku, nadávek a rozbití skleněné misky jsem propásla svých patnáct minut možnosti jídla a hladová jsem čekala do tří odpoledne, až nastane moje dvacetiminutová pauza na zeleninový vývar bez zeleniny a koření.
Vodu jsem neviděla pár let, neboť pít si dovoluji jen a pouze o tyto časy jídla, tak moje dehydratované rty ani nevnímají, že v tu chvíli smějí pít, a proto přijímám jen tekutinu z monotónní stravy. Poslední chod dne je v 19:20, proč v tuhle hodinu? Protože v tuto hodinu je konečně povoleno odpočívat, od téhle minuty si mohu poprvé za den sednout a vyvalit nožky nahoru. Večeře o půl okurky a jednom knäckebrotu je snězená do pár sekund. Spíše zhltlá.
Tato posedlost ale není jen negativum, díky tomu, že nevím často, co za činnosti dělat během dne, abych si nesedla, tak jsem si vymyslela aktivitu, u které můžu dřepovat a nikdo si mě nevšimne. Čištění zubů. Před pár lety jsem se uspokojila s večerní hygienou, která občas v létě pokulhávala. Dnes, po snídani, obědu, večeři a když nemám co dělat, někdy i o svém volnu mezi cvičením.
Stojím v koupelně a pucuji si zuby, naproti v zrcadle se na mě dívá bledá tvář, bez jediného zakřivení či jednoho akné. Tohle se mě vzdalo už dávno. Vlasy mi nepoporostly ani o milimetr, nechápu, proč a rozhodně nevěřím mámě, že je to kvůli tomu že nejím. Přeci každý nejí, každý, kdo je hubený. Opláchnu kartáček a hodím ho do kalíšku k ostatním, přemýšlím nad tím, jestli se rodičů bakterie, které přijmuly čokoládu a další nezdravé pochutiny, se čistě náhodou nemůžou přenést i na můj kartáček. Pro jistotu si ho vezmu k sobě do kosmetické tašky, protože nemůžu riskovat jediné kalorie, která by mohla odsud uniknout ke mně do pusy.
Jako po každé hygieně využívám situace, že mě nikdo nepozoruje a místo večerního odpočinku po večeři začínám zběsile v koupelně o velikosti metr krát metr skákat, hopsat a po výčitku z půl okurky dostat ze sebe veškerou energii. Díky malému prostoru ale zavadím o umyvadlo, a jak dlouhá, tak široká se rozplácnu na zem. Rychle se zvedám, bez povšimnutí protrhlé, zakrvácené ráně na koleni dál skáču, jako vyšinutá. Někdo zaklepe na dveře a já přestanu, jako zamrazená popadám ručník a tisknu si ho k nahému tělu. Do dveří vyjde vykulená mamka. „Děje se něco?“ Ufuněná se snažím, aby nebylo slyšet, jak rychle mi tluče srdce. Podívá se na mě a rychle na záchod, na kterém je zavřené prkénko. Úskokem ho nadzvedne a mě odhodí na stranu. Prohlédne si mě od hlavy k patě i přes to, že se snažím osuškou skrýt každičký centimetr své kůže. Začíná mě podezřívat, že nuceně zvracím.



Je něco málo po půlnoci, není nic nového či neobvyklého, že nemůžu spát. Moje unavené oči ne, a ne zavřít svoje pokrývky, dávno jsem vzdala, abych celý večer proležela v posteli a jen hladová a vyjevená odpočítávala, za jak dlouho se můžu najíst, za jak dlouho mi zazvoní budík anebo jaký den si dám do polévky k obědu mrkev a jaký den si vyvařím cuketu.
Pomalu a potichu nakračuji po schodech do svého pokoje, s domněním, že mamka už spokojeně oddychuje ve své ložnici. Místo tichého pochrupávání se ale celou chodbou line slabý pláč. Nervózně se škrábáním červeného laku na nehty ukazováčku se plížím k polootevřeným zašupovacím dveřím, na konci maličké chodbičky, kde má pospávat máma. Jelikož je dnes táta na noční směně, moje družka má snít své sny sama, rozvalená v manželské posteli.
Někomu volá, rozpoznám tlumený hlas pod polštářem a k tomu za chvíli smrkání do papírového kapesníku, který odhodí hned na podlahu a sahá po dalším balení. „Vážně nevím, co s ní.“ Slyším její hlas. Moje kostnatá záda se opřou o bílou zeď a po ledové římse se sesunou i s celou vahou těla na zem. Nemůžu ale sedět na zadku, protože hýžďové kosti mě při sezení bodají do tenké kůže a pálí to až k zalknutí. Navíc moje krvavá a rozhnisaná rána těsně nad zadkem se opět od cvičení otevřela, a tak místo kalhotek a pyjama, protože je mi neskutečná zima v letních večerech, mám na sobě jen volnou košili, kterou si často přidržuji, aby se nedotkla té rány a nebyla, jako všechny kusy těsnějšího oblečení, nebyla zase od krve.
Vím moc dobře, o kom tady máma vede řeč. Vím až moc dobře, kvůli komu teď roní krokodýlí slzy a kvůli komu teď místo toho, aby dávala kočkám dobrou noc, debatuje s neznámou osobou na drátě a vyzpovídává se z toho utrpení. Sama moc dobře vím, že takhle sama dlouho žít nemůžu a teď, když jde slyšet, jak moje vlastní a jediná a milovaná máma pláče kvůli takové blbosti, jako je jídlo, odhodlaně s myšlenkou v hlavě, že to ráno změním, jdu do svého pokoje spát. Místo spánku ale mi po tváři začne téct jedna slza za druhou. Neměla bych se zabít? Je tak snadné spolykat pár bílých pilulek a bylo by po všem. Rodiče by se o mě mohli přestat bát a mě stejně o nic nejde, nemám pro co žít, a jediné, co mě doopravdy těší je přeci jenom ten pohyb a to hladovění, kvůli kterému teď naproti v místnosti ležící postava vzlyká. Nemám sílu na to něco měnit, a tak hloupý nápad, jako začít jíst, přesunu na někdy jindy.
Zvoní mi budík, nevím, co se děje a s leknutím rychle skočím po telefonu, abych ho zamáčkla. Ještě s mokrou, uslzenou dlaní se pomalu zvedám z postele, je sedm hodin a dvě minuty, už kmitám ke svým bačkůrkám, za sebou nechám krvavou ránu od svého zranění od cvičení a běžím rychle do koupelny cvičit, než se kdokoliv doma vzbudí.


Chcete změnit svou postavu ? Navštivte http://shop.ziskejtelo.cz a vyberte si z mnoha produktů, které vám pomohou k lepší postavě.